Vzpomínky aneb Déjà vu

Když jsem jako kluk začal pošilhávat po leteckých modelech, vzpomínám na jaké byly materiály které se daly použít ke stavbě takového modelu. Byly to špejle, celofán na potah nebio se někdy podařilo sehnat potahový papír Kablo. Ten byl používán v průmyslu pro elektroisolaci a byl dokonce ve dvou tloušťkách. Perné začátky.

Postupem času jsem přece jen začal stavět modely o kterých se dalo říct že létají. Někdy na počátku 60-tých let jsem soutěžil v kategorii A2, docela s úspěchem. Někdy se stalo, že mě model uletěl, někdy jsem si přinesl domů povzbudivý výsledek. To už se proslýchalo, že je možné modely řídit pomocí radiového vybavehní, odjevily se i první soupravy. Pamatuji, že jsem si mohl půjčit jednokanálovou soupravu kterou tenkrát zakoupil klub. Na měsíc, aby se dostalo i na ostatní. Kdo si soupravu zapůjčil musel se ale také zůčastnit nějaké soutěže kvůli representaci klubu. Jako sevo sloužila rohatka poháněná gumovým svazkem. A muselo se počítat. Levá-rovně-pravá-rovně. Při výchylce model začel přecházet do sestupné spirály, proto bylo nutné výchylku držet jen krátkou chvilku a přeskočit ostatní polohy rohatky. Jestlipak si někdo dokáže takový způsob letu představit. Samozřejmě se našli vynálezci kteří vymýšleli jiná konstrukční řešení. Tak také vzniklo oblíbené servo s názvem špagomatic. Jak ale běžel čas, soupravy se zlepšovaly, počátkem 70-tých let už byly soupravy vícekanálové 2, 3 i více. S dvoukanálem už bylo celkem hezké polétání, obzvlášť větroně. Proto tenkrát vznikla soutěžní kategorie V2. Ovládaní směrovky a výškovky. Startovalo se za pomoci kamaráda který model zavěšený na třistametrové šňůře vytáhl a pilot model řídil s přesností na čas a s přesnotí do vyznačeného prostoru. Jak ale čas běžel objevovaly se dokonalejší a dokonalejší soupravy a tahle kategorie pomalu zanikla. Soutěže větroňů nabíraly jiný směr. Začala se létat akrobacie, aerovleky, svahové létání. Ze zbytku V2 je dnes kategorie ve které se létá na čas, rychlost a vzdálenost. Stále se ale startuje pomocí vlečné šňůry.
Dnešní modely jsou vybaveny nepočetnými funkcemi jako telemetrie, vztlakové klapky, zatahovací posvozy a já vím co ještě. Ovládání kolem všech os je samozřejmostí. Proto pro letošní sezonu připravil náš modelářský klub soutěž s poetickým názvem „Tahák do nebe“.
Určitě lze očekávat od pilotů bojové nasazení a že s modely s plným vybavením podají nadstandartní výkony. Pravidla odpovídají pilotnímu umění, namáhavé tahání modelu do nebe pomocí šňůry je totam, dnešní vyspělá technika umožňuje vytáhnout mode do předepsané výšky pomocí motorového modelu. Za mírný poplatek, je ale obsažen ve startovném.
Letu zdar.

P.S.: Kousek odsud západním směrem se létá již 44-té mistrovství v aerovlecích, samozřelmě podle platných pravidel. Kdo umí, umí.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené a jeho autorem je Petr Pelikán. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.